Jak vybírat vzdělávací programy do škol? Odškrtejte si Checklist školské prevence

Mgr. Radka Kůřilová
19.5.2025
6 minut
Jak vybírat vzdělávací programy do škol? Odškrtejte si Checklist školské prevence

Hledáte spolehlivou organizaci s opravdu smysluplnými vzdělávacími programy pro vaše žactvo a studentstvo? Nebo si programy připravujete svépomocí a potřebujete si ověřit jejich reálný přínos? Přesně pro tyto případy připravil Národní pedagogický institut nový Checklist školské prevence. Pojďte si ho s námi projít a zjistěte, kterým bodům se vyplatí věnovat zvláštní pozornost.

Co je Checklist školské prevence?

O nabídky programů primární prevence rizikového chování školy nemívají nouzi. Jenže ne všechny nabízené akce jsou účinné a pro žáky a žákyně bezpečné. Národní pedagogický institut proto vytvořil jednoduchý a praktický nástroj, který zodpovědným pedagogickým pracovníkům a pracovnicím usnadní zvažování, jaké preventivní programy si do školy vybrat.

Proč ho tolik vítáme?

Za více než 6 let praxe ve školách si všímáme, jak se s narůstající palčivostí problematiky (ne)zdravého užívání digitálních technologií rozrůstá i nabídka vzdělávacích a preventivních programů na toto téma. Protože jsme však tvorbu, testování a vylaďování vlastních programů vzali fakt poctivě, víme, že ty kvalitní opravdu nemůžou vzniknout lusknutím prstů.

Na systémové úrovni se proto o důkladnou evaluaci a potřebné „síto“ vzdělávacích programů zasazujeme dlouhodobě. A tak nás opravdu těší, že tento filtr vznikl. A co víc – je snadno použitelný a volně dostupný.

Které body jsou nejzásadnější?

Samozřejmě se radujeme i z toho, že splňujeme všechny uvedené položky. A máme to černé na bílém. Ke kvalitě našich programů pro děti a dospívající se kladně vyjádřilo přímo Pražské centrum primární prevence, jehož členové se na tvorbě checklistu podíleli.

A přesto, že jsou všechny body stejně důležité, v Onfine si zakládáme hlavně na následujících, na které se také školám doporučujeme soustředit při výběru vhodné organizace či programu:

Program navazuje na informace a zkušenosti, které už žáci v souvislosti s tématem mají. | Program má jasně vymezené, pro jaké ročníky je určený (má vymezenou cílovou skupinu). | Obsah a aktivity programu odpovídají vývojové úrovni žáků.

Žactvo třetích tříd používá digitální technologie jinak než osmáci. To je bez debat. Rozdíly však vidíme i mezi dětmi, které jsou si věkově mnohem blíž – například schopnost sebereflexe se může v šestém a osmém ročníku diametrálně lišit.

Naše programy jsou proto odstupňované pro užší věkové skupiny (3.+4. třídy, 5.+6. ročníky, 7.-9. třídy ZŠ a pro studující na SŠ) a liší se náplní i formou. Nejmladším předáváme informace velmi hravým způsobem a zaměřujeme se na nejdůležitější základy – co je (ne)bezpečné sdílet nebo komu povolit sledování mého profilu. V páté třídě se stále dotýkáme bezpečnosti a ujasňujeme si dosavadní znalosti, ale noříme se i do algoritmů a učíme se přemýšlet nad obsahem, který se nám zobrazuje (a že to není náhoda). S dospívajícími od 7. ročníku pak jdeme ještě víc do hloubky – detailněji prozkoumáváme fungování sociálních sítí a zaměřujeme se na potřebnou sebereflexi užívání digitálních technologií.

Zároveň děti a dospívající podporujeme ve sdílení vlastních zkušeností, opět však ve formě a intenzitě odpovídající jejich věku. Čím jsou studující starší, tím více společně diskutujeme – o tom, co v online světě prožívají, co je na technologiích baví, nebo naopak štve, i o tom, co už o nich slyšeli nebo viděli a chtějí si to ujasnit. Takové diskuze bývají úlevné, přináší pocit, že v tom nejsem sám či sama, a utužují kolektiv.

Program je postaven na aktuálních odborných teoriích.

Informační zdroje typu „jedna paní povídala“, nebo naopak „za nás to takhle fungovalo“ do primární prevence nepatří. Při práci s tak turbulentním tématem jako digitální technologie, jsou pak už úplně nepoužitelné.

Všichni lektorující v Onfine proto mají psychologické vzdělání a při tvorbě i realizaci našich programů se opíráme o výzkumy – naše vlastní i dalších českých a zahraničních vědců*kyň. Obsah programů navíc pravidelně aktualizujeme podle nejnovějších poznatků a doporučení odborné komunity, kterou sami spoluvytváříme. Teoretické informace následně propojujeme s praxí a zkušenostmi, díky kterým víme, jak mladí lidé a jejich okolí digitální svět prožívají a co nejčastěji řeší.

Program má jasně danou metodiku, která popisuje, o jakou úroveň prevence se jedná (všeobecná primární prevence, nikoli selektivní nebo indikovaná) a co, jak a proč se v programu dělá.

Každá třída je jiná a někdy bývá nápomocné jí program trochu přizpůsobit. Přesto je potřeba mít určitý „jízdní řád“, díky kterému škola ví, co očekávat a co program účastnictvu přinese. Navíc to umožňuje srovnávat penzum předaných informací napříč třídami v různých termínech a s různými lektorujícími.

Pro naše programy spadající do všeobecné primární prevence proto máme pečlivě připravené metodiky, které lektorujícím poskytují pevný rámec, o který se opírají. To ale neznamená, že bychom suše odříkávali předpřipravené texty. Víme, co chceme předat a co musí zaznít, ale zároveň máme dostatek manévrovacího prostoru, abychom mohli náplň „ohnout“ na míru konkrétnímu kolektivu – podle úrovně dosavadních znalostí o tématu nebo třeba aktuální schopnosti žactva se soustředit. Metodiky také pravidelně revidujeme, podle toho, co v praxi opravdu funguje, nebo by mohlo fungovat ještě lépe.

Lektoři mají dostatečné vzdělání (minimálně ukončené SŠ vzdělání) a jsou proškoleni v oblasti realizace školské všeobecné primární prevence nebo mají specifickou znalost vycházející např. z jejich profese (lékař, policista, hasič).

Že mají digitální technologie vliv na naši psychiku, není žádné tajemství. Edukace na toto téma proto patří do rukou a úst odborníků*nic, kteří*ré lidskou psychiku důkladně studovali*y.

Všichni naši lektorující proto mají minimálně bakalářský titul z psychologie a mnozí z nás už také nasbírali cenné zkušenosti jako školní psychologové a psycholožky, psycholožky ve zdravotnictví, vyučující na univerzitě nebo terapeuti*ky s vlastní praxí. Pečlivě dbáme na proces zaučení nových lektorujících a do tříd zásadně nevypouštíme žádné rychlokvašky. V tématu i lektorských dovednostech se navíc neustále vzděláváme a máme pravidelné intervize a supervize. Školy se tak mohou na kvalitu našich programů spolehnout po všech stránkách.

Lektoři usilují o bezpečné klima během programu, respektující přístup k účastníkům a používají partnerskou a otevřenou komunikaci.

Povýšenecký přístup, strašení a odsuzování nefunguje. Teda minimálně v oblasti digitálního vzdělávání a v práci s dětmi a dospívajícími.

Žactvo a studující proto za jejich vztah k technologiím nekritizujeme. Naopak – dáváme jim najevo, že jsme na stejné lodi. Bez ostychu se přiznáme, že sami hrajeme hry a používáme sociální sítě, a že i nás umí digitální svět strhnout. Bezpečné prostředí a vzájemný respekt je totiž klíčem, který otevírá mezigenerační bránu mezi těmi, kteří „poučují“, a těmi, kteří „mají poslouchat“. Zpětné vazby na naše programy jsou toho důkazem – mladí si často pochvalují, že konečně přišel někdo dospělý, kdo pro ně tak důležitý svět neodsoudil a dal jim prostor se k němu vyjádřit.

TAKHLE NE: Programy postavené zejména na šokování a přehnaných emocích. | Program využívá zastrašování, přehánění následků, odstrašující příklady.

Já bych ty internety zakázal/a! A to my přesně neděláme. Telefony nezakazujeme, hraní her neodsuzujeme a nehrozíme závislostí. A vyučující jsou mnohdy překvapení. Dokud nezjistí, že náš přístup opravdu funguje.

V online světě na nás číhají různé nepříjemnosti a následky nezdravého užívání digitálních technologií není radno podceňovat. A je potřeba, aby to děti a dospívající chápali. Stejně tak ale víme, že strašení nefunguje – ani jako prevence, ani jako náprava už vzniklých problémů. O digitálním světě proto mluvíme realisticky. To znamená, že uznáváme i jeho pozitiva, která nesporně má. A díky tomu, že se nestavíme do opozice, nás mladí více poslouchají a snáze se nám otevřou. Často si totiž sami moc dobře uvědomují, že jim z technologií není úplně dobře. Od dospělých ale nechtějí slyšet „vidíš, já to celou dobu říkám“. Potřebují spíše pochopení a podporu, která jím dodá sílu k potřebným změnám.

Přesně tohle do své školy hledáte? Mrkněte na nabídku našich vzdělávacích programů!

Další články, které by vás mohly zajímat: